Mysleli jste si, že být kurýrem je brnkačka a že byste to zvládli s prstem v nose? Vyvedeme vás z omylu!
Dnes vám přinášíme trochu neobvyklý příběh, a to přímo z terénu.
Pojďte se s námi podívat, jak to vypadá, když vedoucí logistiky převezme volant a na vlastní kůži si vyzkouší, jaké to je být kurýrkou pro NutritionPro.
“D08. Můj včerejší kód. Vyfasovala jsem si zhruba třetinu toho, co musí zvládnout běžný kurýr. A 300 km ponejvíc po kotárech Prahy – západ. Při plánování kombinací tras a slotů se mi málem uvařila hlava. Doslova. Dosáhnout při nízký penetraci v těchhle končinách nějaký rozumný obslužnosti počtu adres za hodinu – nemožný.
Zákazníci jsou tu zvyklí na rozvozovou firmu, takže přes den rozesílám informační SMS s určením hodinového rozmezí, kdy se dostavím. Trochu mi cvaká prdelka, když si představím, co všechno se po cestě může stát a mně to rozhodí celý harmonogram (a to ho mám o ⅔ kratší!). Vyjíždím pro tašky do kompletačního centra, mám to přes celou Prahu. Ze dvou zacpaných tras volím pochopitelně tu blbější, načež se zasekám v koloně. Odhadovaný čas příjezdu: + 15 minut. Ještě ani nejsem v na nakládce a už jsem ve stresu. Přikazuju si tejkovat to ízy.
Nakládám do termoboxu. Vyrážím. Cestou mi začínají chodit SMS. “Jídlo převezme žena.” “Zavolejte manželce.” “Nechte to zase na parapetu.” Do patnácti minut už netuším, kdo je čí žena, kdo má parapet ani čí žena jsem já, opouštím svůj oblíbený onlajn a uchyluju se k oldschoolovému papíru, abych všechny ty rodokmeny podchytila. Ovšem nákresy akce Kulový blesk mi berou drahocenný minuty z rezervy, kterou jsem si stanovila. Pak už stačí, když ztratí můj ajfoun GPS signál (jako vážně, po všech těch měsících zrovna teď?) a já beru po deseti minutách zmaru odevzdaně za vděk i überšpatným IVI arteonu.
Hned na první adrese v polním satelitním osídlení kdesi na Praze – západ (urbanisto Gebriane, kde ses schovával, když tě nejvíc potřebovali??) zákaznice nebere telefon. Neotevírá. Jakože cože? Takový práce mi ten itinerář dal, táhnu se kvůli tomu až sem a ona nezvedá? No nic, jsme lidi, píšu milou SMS o odběrném místě a jelikož jsem ne jen trochu, ale úplně milá a prozákaznická kurýrka, nabízím, že se tu zastavím na cestě zpět za tři hoďky.
Cestou míjím kurýry z rohliku. S přibývajícím časem k nim začínám pociťovat takřka bratrskou lásku. Když se naše pohledy setkají, je v nich tiché porozumění. Až teda na to, že oni netuší, že něco rozvážím.
Trochu úchylně mě to baví. Jasně, především proto, že nemám za zadkem appku, která trackuje moji efektivitu, nehrozí mi penále, najdu si čas na koupi kafe, nestojím ve smradlavejch kolonách Prahy a jedu krajinou nádherňajs Brd a Karlštejnska. A ten západ slunka! Zákazníci jsou veskrze milí, některý dámy na mě sice koukaj trochu podezřívavě a pár lidí ještě nepochopilo, že nadřazenost je ségra malosti, nicméně mě to nerozhodí, a nevím, jestli je to tou samotou v autě, ale užívám si každýho živýho zákazníka. Po dvou hodinách už mě vysloveně mrzí každej parapet.
Svoji erzetu ukončuju před desátou, kdy otevírá uplakaná zákaznice, jenž prý měla konflikt se šéfem. Zahlásím své oblíbené takřka duškovské moudro a vyjíždím k domovu. Mise splněna.”
